Hradiště Zámka v Bohnicích

Kam s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi
Hradiště Zámka v Bohnicích
Trojúhelníková ostrožna na severním okraji Bohnic, čnící do výšky 60 metrů nad vltavskou hladinu, byla výšinným sídlištěm z pozdní doby kamenné, hradištěm z doby bronzové i raně středověkým hradištěm, které stálo u počátků českého státu.

Lokalitu objevil již páter Václav Krolmus, který zde v letech 1849 až 1854 prováděl první vykopávky. Následovalo mnoho dalších významných badatelů, především potom systematičtější zájem pracovníků Muzea města Prahy v šedesátých letech 20. století (Norbert Mašek, Miloslav Slabina a Marie Fridrichová). Ostroh zvaný Zámka, Zámky či Na Zámcích byl ze severu chráněn v délce 420 metrů hluboce zaříznutým údolím Drahanského potoka a na jižní straně v délce 535 metrů dlouhým zářezem potoka Čimického. Západní strana nad Vltavou byla silně poškozena lomem a jediný možný přístup na plochu o rozloze 6,5 hektaru vedl od východu přes úzkou šíji o šířce pouhých 30 metrů.

Na archeologickém výzkumu se kromě pátera Václava Krolmuse podílelo velké množství významných archeologů. V 19. století František Petera­‑Rohoznický, Josef Ladislav Píč, Wilhelm Osborne a ve 20. století Jan Hellich, Alois Jeništa, Albín Stocký či Ladislav Hájek.

Nejstarší osídlení je spojováno s příslušníky kultury se zvoncovitými poháry (3.800 až 3.400 př. n. l.) a výšinným (možná již částečně opevněným) sídlištěm řivnáčské kultury z pozdní doby kamenné (3.100 až 2.800 př. n. l.). V době bronzové (2.300 až 800 př. n. l.) a starší době železné (800 až 400 př. n. l.) již bylo sídliště patrně opevněno. Nejstarší stopy raně středověkých sídlištních aktivit jsou spojovány s nově příchozím slovanským obyvatelstvem v průběhu 6. století, ale dodnes patrné monumentální valy, dochované především na severní straně ostrožny do výšky až dvou metrů, pocházejí až ze závěru 8. a první poloviny 9. století. Podle výsledků archeologických výzkumů bylo severní valové opevnění tvořeno kamennou zdí, za níž se nacházely dřevěné komory vyplněné hlínou a kamením. Příčné opevnění chránící přístup na hradiště přes šíjovité zúžení na východě mělo být tvořeno hlinitými vrstvami prokládanými zuhelnatělými trámy. Novější výzkumy však existenci vnitřní dřevěné konstrukce neprokázaly.
Vně i uvnitř opevněné plochy výzkumy doložily intenzivní doklady pravěkých i raně středověkých sídelních aktivit. Raně středověký horizont reprezentovaly především obydlí v podobě zahloubených či částečně zahloubených chat a zásobních jam na skladování obilí či dalších potravin.
V souvislosti s plánovanou výstavbou dálničního obchvatu okolo Prahy byl v letech 2005 a 2006 proveden nedestruktivní geofyzikální průzkum dosud známé plochy hradiště i jeho východního předpolí, který zpřesnil průběh opevnění plochy hradiště a prokázal existenci několika dalších linií opevnění uvnitř i vně tohoto prostoru. Ukázalo se, že hradiště původně považované za jednodílné bylo vícedílné a opevněné vícenásobným systémem příkopů a valů. Opevněná plocha dosahovalo rozlohy až 10 či 12 hektarů a hradiště bezpochyby patří, společně s hradištěm v Šárce a Butovickým hradištěm, k nejstarším raně středověkým fortifikacím na území Prahy. Představovalo významný strategický opěrný bod umožňující vizuální kontrolu vltavského údolí, kde bezpochyby sídlila výše postavená skupina příslušníků místní komunity. Poskytovala ochranu místním knížatům i jejich družinám a okolním obyvatelům v době nebezpečí. Hradiště bylo rovněž centrem kultu a střediskem obchodu. Jeho zánik násilnou formou, doprovázenou mohutným požárem v průběhu druhé poloviny či na konci 9. století, velmi pravděpodobně souvisí s mocenskými změnami spojenými s nástupem vlády Přemyslovců a utvářením prvotního přemyslovského státu ve středních Čechách.
Osada a pozdější hradiště mohlo souviset s rozsáhlým časně slovanským sídelním areálem situovaným na protějším břehu Vltavy na jižním okraji dnešních Roztok u Prahy, který byl odkryt na ploše téměř dvaceti hektarů v průběhu osmdesátých let 20. století a na počátku 21. století. Archeologický výzkum v trase nových komunikací odkryl v úzkém dlouhém pásu podél řeky více než pět set zahloubených domů čtvercového půdorysu s mohutnými kamennými pecemi v severozápadním rohu. Toto největší sídliště časně slovanské kultury tzv. pražského typu na celém území jejího rozšíření mělo nepochybně strategický význam při ochraně přístupu do pražské kotliny a střežilo i předpokládaný brod přes Vltavu. Sídliště je datováno mezi roky 550 až 700 n. l. a jeho úlohu patrně později převzalo bohnické hradiště na protilehlém ostrohu.

Hradiště je volně přístupné ze zastávky autobusu Čimice a dále pěšky přibližně 2,5 kilometru po modré turistické značce přírodním parkem Drahaň­‑Troja.

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha z.ú.